Pro Dana Halberta započala cesta k Tychu na univerzitě – když ho Lissa Lenzová požádala o zapůjčení počítače. Ten její se pokazil a pokud by si nemohla půjčit jiný, nestihla by pololetní projekt. Kromě Dana tu nebyl nikdo, koho by se odvážila zeptat.

To postavilo Dana před dilema. Musel jí pomoci – avšak pokud by jí půjčil svůj počítač, mohla by si číst jeho knihy. I když pomineme fakt, že můžete jít na mnoho let do vězení za to, že dovolíte někomu jinému číst vaše knihy, samotný nápad ho nejprve šokoval. Jako každý byl již od základní školy učen, že sdílení knih bylo ošklivé a špatné – něco, co by dělali jen piráti.

Neměl moc šancí, že by ho SOA – Softwarová Ochranná Autorita – nedokázala chytit. V hodinách softwaru se Dan učil, že každá kniha má copyrightový detektor, který podává zprávu Ústředí pro licence, kdy a kde byla kniha čtena a kým. (Používají tyto informace k chycení pirátů, ale také k prodeji osobních zájmových profilů obchodníkům.) Příště, když by jeho počítač pracoval v síti, by ho Ústředí pro licence našlo. On, jako vlastník počítače, by podstoupil nejtvrdší trest – protože se nenamáhal zabránit zločinu.

Samozřejmě nemusela Lissa nutně mít zájem číst jeho knihy. Mohla chtít počítač jen k napsání své pololetní práce. Ale Dan věděl, že pochází z rodiny ze střední třídy, která si těžko mohla dovolit školné, natož čtecí poplatky. Čtení jeho knih může být jediný způsob, jak by mohla školu dokončit. Rozuměl té situaci; on sám si musel půjčit na zaplacení všech dokumentů o výzkumu, které četl. (10 % těchto poplatků šlo výzkumníkům, kteří dokumenty psali; jelikož Dan mířil k akademické kariéře, mohl doufat, že jeho vlastní dokumenty, pokud by byly žádány, by mu vynesly dost na zaplacení té půjčky.)

Později se Dan dověděl, že byly časy, kdy mohl kdokoliv jít do knihovny a číst články v časopisech, dokonce i knihy, aniž by musel platit. Bylo mnoho nezávislých školáků, kteří četli tisíce stránek bez vládních knihovnických grantů. Ale v roce 1990 začali komerční i neziskoví vydavatelé časopisů požadovat poplatky za přístup. V roce 2047 již byly knihovny nabízející svobodný veřejný přístup k akademické literatuře pouhou matnou vzpomínkou.

Existovaly samozřejmě způsoby, jak obejít SOA a Ústředí pro licence. Všechny byly nelegální. Dan měl z hodin softwaru spolužáka, Franka Martucciho, který získal nezákonný nástroj pro reverzní inženýrství a používal ho k obejití kódu kontroloru copyrightu při čtení knih. Řekl o tom však mnoha přátelům a jeden z nich ho udal (za odměnu) SOA (bylo totiž velmi snadné získat zadlužené studenty ke zradě). V roce 2047 byl Frank ve vězení, ne za pirátské čtení, ale za vlastnictví debugeru.

Dan se později dozvěděl, že v minulosti mohl mít kdokoliv debugovací nástroje. Existovaly dokonce i svobodné debugovací nástroje dostupné na CD, nebo ke stažení na Síti. Ale běžní uživatelé je začali používat na obcházení kontrolorů copyrightu a soudce nakonec rozhodl, že se to v té době stalo jejich základním použitím. To znamenalo, že byly ilegální; vývojáři debugerů skončili ve vězení.

Programátoři samozřejmě potřebovali debugery stále, ale dodavatelé debuggerů v roce 2047 již distribuovali jen očíslované kopie a to jen a pouze oficiálně licencovaným a smluvně zavázaným programátorům. Debugger, který Dan používal v hodinách softwaru, byl držen za speciálním firewallem, takže mohl být používán pouze pro cvičení při výuce.

Detektory copyrightu bylo také možné obejít instalováním modifikovaného systémového jádra. Dan nakonec zjistil něco o svobodných jádrech, dokonce celých svobodných operačních systémech, které existovaly kolem sklonku století. Ale ne jen, že byly ilegální, jako debuggery – nemohli byste si ho stejně nainstalovat (kdybyste ho měli) bez znalosti správcovského hesla k vašemu počítači. A ani FBI, ani Microsoft, by vám ho neřekli.

Dan usoudil, že nemohl jednoduše půjčit Lisse svůj počítač. Avšak nemohl jí odmítnou pomoc, protože ji miloval. Každá příležitost mluvit s ní ho naplňovala radostí. A to, že si vybrala jeho, aby ho požádala o pomoc, by mohlo naznačovat, že ho také miluje.

Dan vyřešil dilema tak, že provedl ještě něco nemyslitelnějšího – půjčil jí svůj počítač a řekl jí i své heslo. Pokud by Lissa četla jeho knihy, Ústředí pro licence by si myslelo, že je četl on. Stále to byl zločin, ale SOA by na to automaticky nepřišla. Zjistila by to jen kdyby jim to Lissa oznámila.

Samozřejmě, pokud by škola někdy zjistila, že dal Lisse své vlastní heslo, byl by to konec pro ně oba, bez ohledu na to, na co ho Lissa použila. Školní politika byla taková, že jakýkoli zásah do jejích prostředků pro monitorování copyrightů bylo důvodem pro disciplinární řízení. Nezáleželo na tom, jestli jste provedli něco špatného – přestupek ztěžoval administrátorům vaši kontrolu. Brali to tak, že jste dělali něco zakázaného, a nepotřebovali vědět, co to bylo.

Studenti za to nebyli obvykle vyloučeni – alespoň ne přímo. Místo toho dostali zákaz přístupu ke školním počítačům, a tak bylo jisté, že propadnou.

Později se Dan dozvěděl, že tento druh univerzitní politiky započal teprve v 80. letech 20. století, kdy začali univerzitní studenti ve velkém používat počítače. Předtím univerzity udržovaly jiný přístup ke studentské disciplíně; trestaly aktivity, které byly škodlivé, ne ty, které je pouze uváděli v podezření.

Lissa neudala Dana u SOA. Danova pomoc tehdy nakonec přispěla k jejich svatbě a taky je dovedla k diskusím o tom, co je jako děti učili o pirátství. Začali se zajímat o historii copyrightu, dočetli se o Sovětském svazu a jeho omezení kopírování a četli dokonce i původní ústavu USA. Odstěhovali se na Měsíc, kde se setkali s lidmi s podobným osudem, kteří také utekli z dosahu dlouhé ruky SOA. Když v roce 2062 vypuklo povstání na Tychu, jedním z hlavních cílů bylo získat veřejné právo na čtení.